« Úvod | Mamí, já si počůral no... »

SPIKNUTÍ aneb domácí vězení


A je to tady! Dostali mě. Věděla jsem, že to jednou přijde, že prostě neuniknu jejich ďábelskému plánu. Je to už víc jak měsíc, co mě oddělili od světa, tedy od toho civilizovaného, a donutili mě nevycházet z domu. Přiměli mě k ponižující činnosti, totiž že denně potají vyhlížím pošťačku, abych se tak ubezpečila o existenci okolního světa a každou středu šmíruju popeláře a zpoza zamlženého okna jim posmutněle kynu. Plán byl proklatě dobře promyšlený. Po nocích se na mě tajně domlouvali a každé ráno mi to dávali sežrat. Kdo? KDO? Ti druzí….

Moje děti.

Jak to, proboha, dokázaly? Tajemství jejich podlého triku spočívá v tom nebýt nemocný současně. SYNCHRONNĚ. Jakmile jednomu z nich opadnou teploty, ten druhý s očima drze upřenýma na mě pronese provokující „kuc-kuc“. V posledních čtrnácti dnech prosté kuc-kuc upgradeovalo na tuberácký kašel, takový ten, jak se z něj zvrací. Správně, i v noci. Ve dvě a ve čtyři, přičemž obě děti přísně dodržují pravidlo nebýt synchronní. Naše lednička v současné chvíli přetéká Stodaly, Stoptussiny, Sinecody a Panadoly, mezi nimiž musí bezpodmínečně zbýt místo na čokoládový dortík (pro mě, samozřejmě). Je zajímavé, že děti si ty nemoci nepředávají, každé onemocnění je zcela specifické. Společným jmenovatelem ovšem zůstává mrzutost, prudivost a snaha vyplazit se mámě za krk, to vše ideálně v jeden okamžik.

Ale abych zase moc nekecala, všechny tyhle soplíčky a kašlíčky a teplotky mají i něco do sebe. Minimálně jsem si díky nim uvědomila i pár zajímavých skutečností. Třeba:

    Že zvládnu jednou rukou stavět kostky, druhou posunovat vláček po kolejích a navrch číst Knihu džunglí. SYNCHRONNĚ. Sice Mauglího občas zaměním za mašinku Tomáše, ale to vůbec nevadí, hlavně že při zboření kostkového komínu nezapomenu na obligátní „bác“.
      Že ve filmu Letadla 2: hasiči a záchranáři je fakt hustá hudba!
        Že seriál Požárník Sam je díl od dílu napínavější
          Že medvídek Pú je naivní trouba
            Že musíme omezit televizi…
              Že písničky Dády Patrasové jsou neuvěřitelně návykové (třeba text Letadlem Lufthansy letěli dva šimpanzi. Oba dva jsou v kleci. Vedou hrozný kecy)
                Že ať navaříte třeba zlatý sele s nadívanými krocany, nemocné děti to stejně chtít nebudou, takže nemá smysl vařit VŮBEC (A jo vlastně, co manžel...? Eh..)

                A že tohle všechno je nic ve srovnání s tím, když onemocní sám pan otec
                :-)

                TXT.cz
                HLEDAT | UPOZORNIT
                Vytvořit blog | Přihlásit se