« Úvod | Rychlovka zubní »

Omládli jsme!!!


Takže dneska jsem šla s kamarádkou na kafe. Jen kafe, kde „kafe“ znamená událost s četností umístěnou na okraji Gaussovy křivky normálního rozdělení. Čili zcela se vymykající normálu. Plánovala jsem si, jak napíšu o tomto setkání. Že to bude hrc frc setkání mezi dveřmi cukrárny, kde já budu drmolit o svých dětech a JEJICH životních úspěších, zatímco má bezdětná kamarádka bude drmolit o SVÝCH životních a profesních peripetiích. Tak jsem si na to vzala malilinkatou kabelčičku, bílou halenku, NEposlintanou, NEpoblinkanou, NEděravou… NEtuším, kde jsem ji vyhrabala, a šla jsem zhltnout dort. Všechno bylo nakonec úplně jinak.

Z euforie nad setkáním s milovanou duší jsem dort nejenže nezhltla, ale postřehla jsem i tu jahodu navrchu. Čas se jakoby zastavil, protože u Erharta je to vždycky tak trochu mimo realitu. Poslouchala jsem tramvaje, jak venku drnčí, a příjemný hlas kamarádky, který mě vrátil do minulého života. Správně, „minulý život“ je kód pro dobu „před dětmi“. Tak jsem se odpoutala, že jsem skoro ani necítila to PÁLENÍ. Ten cejch, který mi Lenovo vypaluje svým časovačem do hýždě…v sedm doma , na uspávání dcerky, TIK TAK.
S pistáciovým marcipánem na jazyku líně mrknu na displej. 18:00. A DO PR.. Moje mateřské povinnosti mě fackují spolu s těžkými sametovými závěsy, když se řítím z cukrárny. Ač mi svědomí křičí do hlavy, že jsem strašně špatná matka, lajdácká a sobecká, tak mě celou cestu na Dejvickou pronásleduje touha udělat něco úplně nejvíc zakázanýho, nevýchovnýho a nechutnýho.
KFC. To je ono!

„Jedny velké, VELKÉ, hranolky a dva longry,“ pípnu odhodlaně směrem k pokladně.
Všššššššššš,“ slyším zvuk smažících se hranolek. Utírám neposednou slinu.
„Velký hrany a dva longry pro slečnu!“
Aha, to zní jako moje objednávka...ale... pro slečnu? Pro SLEČNU??? Moje sebevědomí rázem stoupá o dvestě hranolek nahoru. Možná ji zmátly mé červené beďary na nose, které mi včera způsobila dcerka svými zoubky ostřejšími než z reklamy na Gillette. Možná ji zmátly moje pruhované puberťácké kecky, které nosím TAK ráda i přes dvacetiletou díru v podrážce. Možná ji zmátl můj provinile záškolácký úsměv, možná můj supermoderní ranní rozcuch...
Rozrážím lítačky od fastfoodu s rebelujícím nadhledem puberťačky a sedám do autobusu plného studentů České zemědělské univerzity. Jako bych byla jednou z nich. Šoupnu do pusy tu nejdelší hranolku a užívám si ten retro pocit. PRO SLEČNU.

Dneska se mi bude krásně spát…
Taky díky tobě, Kačí.
:-)

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se