« Úvod | Kosmetický saloon »

Zase to žrádlo!


Opravdu nechci shazovat tak velice příjemnou činnost, jakou jedení bezesporu je. Nicméně od té doby, co Matěj a v podstatě i Zuzanka už spasou tak nějak všechno, je potřeba sypat z rukávu, resp. do hrnce taková jídla, která splňují několik zásadních PODMÍNEK. Než si je na následujících padesáti odstavcích stručně shrneme, je potřeba si toto téma trochu obhájit. Tedy z toho mateřského pohledu.

Jako nevařím nerada. Naopak. Těším se na chvilku klidu, ideálně večer, kdy obě děti KONEČNĚ odpadnou, dejme tomu kolem deváté hodiny (když Matěje paralizujeme pomocí gumicuků k pelesti, tak i kolem osmé). Uvážu zástěru, utěrku zaháknu ležérně za pas (ÚPLNĚ stejně jako Zdeněk Pohlreich), zkontroluju dostatečné zásoby všech potřebných ingrediencí, v letu zkušeně zamáčknu dva tři moly vylétnuvší z hladké mouky, předám chůvičky manželovi a jde se na to!

Nevěřila jsem, že to kdy řeknu, ale vaření miluju. Teda, musím vědět, co vařit a z čeho, kolik čeho tam vrazit a hlavně že z toho nevznikne blivajz. Své (dlooouhé) kuchařské období „za stálého míchání lejeme do hajzlu“ už mám snad za sebou. Teď se ocitám na pomezí doby „radši se do té kuchařky ještě mrknu“ a „vrazím to tam tak nějak od oka“. Stejně, jen tak mezi námi, nikdy nebudu umět vařit tak, jako to umí kuchařka Blanka z Matějovy školky, ale s tím už jsem se tak nějak smířila. Abych si zachovala standard a taky image matky-skvělé kuchařky, zařadím na jídelák občas nějaké svoje majstrštyky, ač úplně neladí s recepty na www.varimezdrave.cz.

Takže. V čem je háček? Na co si my ženský vlastně pořád stěžujeme?? „Prostě něco uvař, zeptej se mamky, ta ti poradí,“ odpovídá manžel na otázku Co mám zítra uvařit. Tak za prvé. Tchyně se neptáme, CO uvařit jejímu léty zmlsanýmu synáčkovi, za druhé, tchyni se snažíme OSLNIT inovacemi a tím, jak tomu synáčkovi ty inovace (ať jsou sebenepoživatelnější) chutnají, že.

Stěžujeme si vlastně na to, co předchází samotnému procesu vaření. Řešíme to stále. Od rána do večera. Já někdy i v noci. Jídlo. Když se mi zdá o snědém Italovi, jak mi nese tuňákovou pizzu v restauraci s výhledem na Koloseum, výjimečně to nepovažuji za jídelní noční můru.

Co budu zítra vařit? CO? Hledám inspiraci. Volám ségře: „Co vaříš dneska? Zase brambory??“ Koukám na jídelák ze školky: zase kuře na paprice?? Nanápadně sonduju u kamarádky z ulice, co mají dneska k obědu. Kulajdu, tu naši kluci nežerou. Nakonec prolistuju ohmatanou a na stránce s receptem Rajská omáčka zamaštěnou kuchařku od Romana Vaňka.

Tak se dostáváme k tomu, CO vlastně uvařit. U nás doma, kde se vaří pro dvě děti a dva dospělé chlapy, musí jídlo splňovat tyto zásadní podmínky (dospělé ženy nepočítám, my se živíme kafem a tím, co zbude po dětech):

1) dané jídlo měli před více jak pěti dny (pozor, počítají se i jídla ze školky a jídla z restaurace, kde obědvá manžel!) a předpokládá se, že ho nebudou mít v nadcházejících pěti dnech (tím ze hry vypadává čína, neb manžel má Restaurant Nebeská vůně přímo za rohem kanclu)
2) dané jídlo musí obsahovat maso
3) maso je dominantní ingredience
4) v jídle musí být převaha známých ingrediencí nad neznámými, příklad: placičky s mrkví, cibulkou a kus-kusem pravděpodobně snědí. Naproti tomu placičky s mrkví, cibulkou, bulgurem a chia semínky budu o samotě ujídat ještě pozítří o půlnoci.
5) musí to alespoň vzdáleně připomínat českou kuchyni. Ano, naše rodina je omáčková, knedlíková a…. zkrátka hotovková.
6) nesmí to být suché, sypké, bez šťávičky
7) vyjma hranolek
8) musí to být alespoň trochu zdravé
9) nesmí to mít na talíři více jak dvakrát za sebou
atd.

Takže. Když už popáté zavrhnu rajskou a v potu tváře vymyslím štěpánskou hovězí pečeni, vyplácnu dvě kila ve stravenkách u řezníka, od kluků se dozvím že „si to asi daj, jestli teda nic jinýho neni“, patlám se s tím do jedenácti do večera, a oni to jako druhej den stejně nežerou????

Tady existuje několik řešení. Buď se vrátím do svého období „za stálého míchání..“, nebo to celé natruc sežeru sama, nebo ublíženě vyřknu osudovou větu: “Ať si vám teda příště vaří tatínek!“. Jednou jsem doma po tragickém vyslovení této věty našla v troubě černé kusy čehosi, co měly být „ty správné chlapácké“ topinky. Cha, ještě prstíčkem hrabali za moji štěpánskou!!!

A tak je to pořád. My jako vaříme rády, jen nás zkrátka nebaví vymýšlet a promýšlet ta jídla tak, abychom se zavděčily všem.

Nejvíc mě pak dostane Matěj, kterej po zhltnutí "haute cuisine" párků od svého milovaného tatínka prohlásil: „Táto, ty umíš uvařit párky líp než paní kuchařka Blanka a líp i než maminka. Ale topinky mi už táto nikdy nevař.“

:-)

To mám radost, že nepíšu do větru :-) a hlavně - že takový blázinec není jen u nás :-) Děkuju za koment :-)

Super článek - dostala jsem záchvat smíchu.Piš piš i moje kamarádka z Pardubic se na další články těší.Tvé čtení je prostě balzám na duši.

Co článek, to svatá pravda. Myslím, že každá matka rodu se v tom musí vidět. Jsou to zmlsanci a v příštím životě chci být chlap :)

přidat komentář
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se