« Úvod | Rychlovka pouťová »

Chuťovka


Že máme postupně zkoušet nové chutě, říká naše dětská doktorka. Tak Zuzance už je rok, vyzkoušela všechno možné, dokonce i řadu kontroverzních potravin, například: tvaroh, med, pomeranč, jahodu, co upadla Máťovi na zahradě (k novým chutím připočítávám i jednoho černého, evidentně obzvláště chutného mravence), smetanový jogurt a mojí botu.

Tak jo, přiznávám, že to není jídelníček přesně podle tabulek. Nicméně ochutnávka těchto věcí proběhla řekněme pod mým dohledem, poněkud horší je to s tím, co strčila do pusinky zcela nekontrolovaně. Jak se to jen mohlo stát? Tak Zuzanka sice ještě úplně brilantně nechodí, přesto už se dostane téměř VŠUDE.
A to rychle.
Rychleji než já.

Celou tu zatraceně blátivou a vlezlou zimu jsem se těšila, jak se s dětmi na jaře vyplácneme na zahradě, budeme se rozplývat nad pampeliškami, pozorovat ploštice a sázet brambory a hrášky.
Onehdá konečně udeřilo jaro, nadšeně beru deku a táhnu děti na zahradu. Dle plánu upozorňuji na modřence: „Jééé, kytí, hepčík“ a na kosáka u trampolíny: „Pípíp u hop hop.“
Matěje taková trapná konverzace záhy přestane bavit a jde oprášit Tatru, naproti tomu Zuzanka se rozhodne doplnit sluchové a zrakové vjemy i smyslem třetím – chutí. S mojí mamkou tomu říkáme násobení požitků.

V tu chvíli samozřejmě počítám s určitými riziky takového venkovního pasení, ale taky se poměrně zásadně spoléhám na to, že má dcera je inteligentní bytost a to, co se nejí, jednoduše vyplivne.

Než jsem stihla okopat brambory, Zuzanka sežrala dva modřence, jednu pampelišku a hlínu z brambořiště. Inteligentní je, ale taky poměrně žravá. V duchu listuju svými skripty z vejšky, je-li modřenec jedovatý nebo jen nejedlý a opakuju si „stopadesátpět, stopadesátpět“, zatímco očekávám první příznaky otravy.

Otrava se nekoná. Možná to bude také tím, že modřencový jed Zuzanka záhy neutralizuje jednou plošticí a neidentifikovatelným počtem sedmikrásek.

Naši zahradu mám ráda, ačkoliv není právě „baby friendly“. Už jsem se nicméně smířila s přítomností polystyrenu, eternitu, věže z palet, se zhruba třemi stovkami modřenců a se šupinami , co se po vánočním kuchání kapra povalují kolem špalku. Jinak řečeno, už vím, co mám očekávat a na co si dát pozor v okamžik vypuštění dětí na zahradu.

Horší je to v terénu.
Třeba na hřišti.

Na hřišti plném uvědomělých superkritických mamin v kožených kalhotách (to je téma pro samostatný článek…), co na vás koukají zpoza černých pilotek (další téma) a nenávidí vás za to, že se smějete nepohodlným Adidas botám jejího dvouletého Maxe (Bruna, Olivera, Samuela,...aktuální moderní jméno doplňte sami).
Tak na takovém hřišti moje dcera strčí do pusy cokoliv zajímavého, klidně i Maxíkovu zablácenou adidasku.

Když je v danou chvíli potřeba houpat prvorozeného, vypustím Zuzanku takříkajíc do světa, ať si taky užije. Nebudu to nijak natahovat, zde je stručný seznam toho, co v rámci posílení imunity má dcera strčila do pusy:
hrst mulčovací kůry
tři hrsti kamínků
trávu (nepočítaně)
lopatku a náklaďák na pískovišti
písek, asi dvě hrsti
štangli od kolotoče
od houpačky
od pružinového koníka
šneka s ulitou
šneka bez ulity
botu, co ztratila Kačenka na pískovišti
Kačenčinu sponku
Kačenčin špinavý prstík (nene, není dobrý nápad nechat dvouleté děti, aby krmily vaše roční děti)
a vodítko (zatraceně, nevoďte ta psiska na dětská hřiště!!!).

Nejvtipnější na tom všem je Zuzančino nadšené „Mňam mňam“ nad každou novou ulitou. Můžu se tomu smát, dneska jsem ji nechala naočkovat proti žloutence typu A. V lékárně jsem zakoupila desinfekční gel a hřiště si vybírám zásadně podle kvality travního porostu. Přece nenechám svou dceru pást se jen tak na něčem…

A taky se nepřestávám spoléhat na dceřinu inteligenci. Ono mi totiž nic jiného ani nezbývá...
:-)




Dcerunky moje malé, až jednou dosáhnete požehnaného věku, asi tak 50 let, na tohle všechno budete vzpomínat s láskou, humorem a nostalgií, protože v každém snědeném mravenci a sedmikrásce je i kus vašeho společného života s dětmi. Děti odcházejí, sedmikrásky v nás zůstanou.

Zuzi, je fakt, že mě už nic nepřekvapí :-) Jsem ráda, že Emule u nás zakusí i to příkoří, jelikož o tom je život, milá Emo:o) Ale Zuzanka i Máťa tě milujou, ikdyž z rány pěstí do hlavy to úplně jaksi nepochopíš :o) A taky oceňuji, Zuzi, tvou snahu o přidání komentáře, není to samozřejmost. Děkuji všem za reakce. Čím více povzbudivých komentářů, tím víc mě to nakopne něco napsat :o) Pavla

Alespon vím, co nás s naší malou Emičkou čeká za radosti a nebudu z toho tak vyjevená, protože díky své sestře a jejím ratolestem si troufám říct, že už mě nemůže nic překvapit. Ty jejich každodenní eskapády stojí totiž za to. Pavli, měla bys pouvažovat o natáčení videí, aby psaný text dostal ještě jiný rozměr a nikdo nemohl říct, že si to snad ta ženská vymýšlí.:)

přidat komentář
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se