« Úvod | Chuťovka »

Planeta Pyšle


Tak jsme byli s rodinou na pochodu. Tradiční Pochod přes tři hrady Sopotnice je už více jak 40 let událostí, na kterou se sjíždí nejen všichni milovníci turistiky, ale i naše rodina. Povinně. Všechny pratety, prastrýci, sestřenice, bratranci, přítelkyně bratranců, napřesrok manželky bratranců… Já šla svůj první pochod jako jednoletá. Stejně tak náš Matěj, který to jde letos počtvrté. Malá Zuzanka poprvé.

Po dlooouhých 15 kilometrech pochodu se v sobotu všichni sejdeme u tety Jany na té úplně nejvíc nejlepší svíčkové. Už 30 let se na ni každý rok celých těch patnáct kilometrů těším. Už 30 let každý rok tvrdím, že je lepší než vloni. Svíčková. A teta Jana. Jsou jako rodinné stříbro, rodinný poklad. Teta a její svíčková. Jednou jsem na exkurzi v tetině skleníku objevila tři rostlinky trávy. Moje zvedlé obočí tetu rozesměje: „Se mi to tu loni vyseumenilo.“ „A co s tím děláš?“ „Letos jsem to nasypala do svíčkovej,“ krčí rameny v podorlickém nářečí teta. Tak takhle vznikají ty pravé rodinné recepty!

Tak svíčková je jedna rodinná pochodová tradice. Druhá probíhá v nedělním dopoledni, kdy se celá tlupa sebere a táhne za dalšími příbuznými přes pole. Za polem je kopec a na něm statek. Jmenuje se to tam Pyšle a je to na jiné planetě. Možná je to i jiná galaxie. Alespoň pro moje děti.
Pod kopcem stojí cedule a na ní nápis: BĚŽEC INDICKÝ. PRODEJ KAČAT. JO. A obrázek kachny v turbanu. „Proč je tam to JO?“ ptám se Tondy, majitele statku. „Protože to tak prostě je.“ A to je filosofie celého tohoto hospodářství. Tak to prostě je. Vypořádej se s tím, jak umíš.

Od vrat se k nám řítí třináctiletý Jonáš, v každé ruce třímá jedno malé žluté pípající kachně. Bez turbanu. „Koukej, teto, máme jich dvacet,“ hlásí hrdě. Zuzanka mi může samým rozčilením vypadnout z Manducy. Ozve se podezřelý zvuk a Jonáš má dlaň plnou kachních hovínek. Bleskurychle sahám do batohu. „To je dobrý, teto,“ utírá si Jonáš pohotově ruku do trávy a následně do kalhot. Zaraženě zasunuji vlhčené ubrousky a desinfekční gel na dno batohu.

Odněkud se vyřítí náš Mates, oči navrch hlavy. Za ním v těsném závěsu peláší jehně. „Mamí, pomóc!“ „Neboj, to je náš Prcek,“ bere Jonáš šťastné jehně do náruče.
„CO to máš na botách?“ hrozím se při pohledu na Matějovy zánovní blikající botky aktuálně obalené trusem, na jaký nejsem zvyklá. Přecejen pražské chodníkové „miny“ už mám tak nějak v oku… „Byli jsme u ovcí, běhají všude a je tam i beran!“ chrlí synek a táhne mě kamsi za stodolu.

Už jste se někdy ocitli tváří v tvář nadrženému beranovi? Já taky ne. Až teď. Zírá na mě a chystá se ke skoku. Popadnu děti a metelím do stodoly. Beran venku uraženě řve. V příšeří stodoly se lehce opřu o stěnu. Za uchem se mi objeví čísi vlhký čumák. Králíkárna!
„Jéé,“ raduje se Matěj, „to je aspoň deset králíčků.“ Aspoň tisíc, myslím si a o dva metry poodstoupím. Zuzanka mohutně mlaská a dobývá se do kotce k tomu největšímu králíkovi s miskou plnou mrkve. „Mňam mňam,“ hlásí má inteligentní dcera všímavě. „Jo, máš recht, králík je nejlepší se špenátem,“ dokončím dceřinu myšlenku.

Ze zadumání mě vyruší naléhavý zvuk túrované babety (možná fichtl nebo Harley, to já nepoznám, ale motorka to každopádně byla). Jonáš s mladším bráchou Adamem startují podomácku vytuněné stroje. Vyřítili se odněkud ze stodoly, bez helmy, bez řidičáku, beze strachu. Zato s odvahou a nadšením. A taky s publikem. Matěj za nimi letí jako šílený. „Motorkáááá.“
„Kde to vzali?“ otáčím se na Toníka s Martinou, jejich rodiče. „Jsem to našel na půdě a přidal pár dílů, super co. Kluci si to i sami opravujou.“ „Hlavně že se na tom nezabijou,“ směje se Martina a jde vařit kafe.

Sbírám čelist, která mi spadla až někam do kanálu a myslím si: Jo, to je prostě jinej život. Možná nějak lepší, opravdovější. Děti nechodí v těch nejmodernějších botách a nehrají si s hračkami Fischer Prize. Mobil mají tlačítkovej a jeden do rodiny a počítač jsem v tomhle stavení prostě nenašla. Ale mají toho a i tak víc než my. Věřím tomu, že podrážky od ovčinců, ruce zamazané kolomazí a vlasy plné lučního pylu jim dají mnohem víc do života, než co dávám dětem já. Přeju si, aby i moje děti byly tak šťastné, jako jsou ty tady, v Pyšlích. Aby si hrály na louce, honily ovce a krmily králíky a večer hrály na kytaru.

Jednou ročně mě tahle pyšelská terapie změní. I když jen trošičku. Snažím se pak méně vytahovat vlhčené ubrousky a víc plácat hrady z mokré hlíny. Protože vím, že to jde. Vypořádat se s životem, jak nejlíp umím. Protože tak to prostě je. JO.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se