« Úvod | Planeta Pyšle »

Časovka

aneb Jako Usain Bolt v lese
Když jdu se Zuzankou na dopolední procházku, vždycky to časově plánuju tak, aby malá cestou k vytouženému cíli (lékárna, rybárna, Číňanův hypermarket či exkluzivní cílová destinace hraničící s výletem – potraviny za Včelou) koukala a juchala, a cestou zpět pak plna zážitků usnula. Ideálně tak pět minut od domu. Když se nezadaří a u domovních vrátek stále ještě kouká a juchá, máme pro tyto případy za domem les, který je pro ospalé dítě supernudný a tudíž stoprocentně uspávací.

Dnes mi usnula v 10:15, asi tak dvacet dloooooouhých minut od domu. Mačkám pomyslné stopky. Řítím se jako šílená, protože když ona usne, mám zhruba tak dvě hodiny pro sebe. Samotnou.

To znamená že SAMA vařím, luxuju, vytírám, prostě uklízím bordel na úroveň „provozní nepořádek“ a u toho si pustím MASH 4077. Zase je to o násobení požitků. Alan Alda dokáže i z hadru na holi udělat zážitek, který mi zlepší den.

Takže dneska přilítnu domů, pustím Alana, odsunu židle a obří koš s vyžehleným prádlem (dobře, tak dva s nevyžehleným), větší hračky putujou do jednoho koutu kuchyně, menší hračky do druhého (geniální alternativní způsob využití koštěte jako hrabla), a jdu na to!

Zapínám vysavač. Krom uklidňujícího zvuku tisíců drobků letících trubicí zaznamenávám i jeden poměrně zneklidňující .
ZUZANKA ŘVE . Cože??? Nohou vztekle vypínám vysavač. Je 10:30. Moje dcera je po půl hodně vyspaná.
„Tak to teda nejsi!“, myslím si v duchu a skláním se nad kočárkem se sugestivním „Hají, hají“.
„Mňam, mňam,“ zní v odpověď. Tos uhádla, spát se bude!! Jedním skokem se ocitám v holínkách a nedbaje deště vyrážím do lesa, než se Zuzanka probere natolik, aby vyskočila z kočáru a definitivně tak ukončila moje představy o dnešním úklidu.

Kočárek nadskakuje nad kořeny a výmoly vniklé včerejším prudkým deštěm. Čím víc to drncá, tím snáze usne, mnu si ruce.

„AAAU,“ ozve se mi pod rukama. Oukej, citlivko, ubírám rychlost a ještě sugestivněji a procítěněji pronánším „Hají, hají“.
Po pěti minutách je v kočárku ticho. Smykem otáčím kočár zpátky k domovu. Hlavou mi běží tisíc myšlenek. Třeba:

Třeba jak je ten dětský spánek důležitý, protože bez něj by nebylo doma co jíst a taky by byla všude špína a koše s nevyžehleným prádlem.
A zajímavá je taky myšlenka, jak je to všude stejný. Třeba ségra teď vyrábí kynuté jahodové knedlíky a u toho šílí, protože její malá Ema se má každou chvíli probudit a to zatracené těsto POŘÁD NEKYNE! Až se Ema vzbudí, ségra už ty knedle prostě neudělá (dobře, udělá, ale Ema se mezitím prořve k pupeční kýle…).
A myslím taky na to, že až přilítnu domů, luxovat prostě nebudu. Protože tohle všechno chci napsat, než mi to z té hlavy zase uletí.

Dotlačím kočár na verandu, skopnu gumáky, snažím se nevšímat si vysavače významně zaparkovaného uprostřed kuchyně, beru papír a píšu (no jo, ještě postaru propiska a blok s linkama pro blbce).

Tak tady to máte. Zuzanka už se musí každou chvíli probudit. Sice nemám židle kolem stolu a hračky v krabicích, ale zase mám tenhle úžasně spontánní článek. Jupí :-)

PS: Doufám, že zítřejší návštěvy po přečtení pochopí, proč je u nás všude plno drobků. Budu se jim snažit namluvit, že je to jen „provozní nepořádek“. :-)

Zuzi, děkuju :-) mě zase uklidňuje vědomí, že ty jsi na tom s věčně řvoucí Emičkou ještě hůř :-))) Ale zase je skvělý, že jsou ti naši potomci pod jednou střechou a můžou od sebe odkoukávat lumpárny. Třeba o tom jednou napíšou blog "JakNejvicVypsychnoutMatku.blog.txt.cz" :-))

Je to tak. Všude je to stejné nesmírně mě to uklidňuje. Pavli nebýt tvých úžasných článků ( i když já bych to ani nemusela číst, když to vidím NAŽIVO), tak snad pláču každý den, jak je to šílený, že nic nestíhám, děcko uřvaný jakmile si troufnu ho odložit na zem a pokusit se alespoň umýt nádobí, takže mi soplí na nohy obří nudle jak makaron...ale díky tobě a tvým nezkrotným dětem se cítím hnedle líp. Díky ti drahá sestro :)

přidat komentář
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se