« Úvod | Časovka »

Po dovolené


Nenávidím návraty z dovolené. Všechno to, nač jsme se těšili, je za námi, a pro děti nastává „Nuda v Brně“ s mámou. Potomci to svým šestým smyslem vytuší a začínají prudit už při vjezdu do naší ulice. Celý týden dovolené si to šetřili, za což sice mají můj neskonalý dík, nicméně už první Zuzančina věta dává tušit, že si mě vychutnají až do konce.
Do konce mých nervů.
Babí není, mňam mňam není, uááá.

Nepomohlo ani moje optimistické a za našich mladých let osvědčené: Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme (!) a jsme tu.
Máťa polohlasem, oči upřené kamsi k lesu, pronese: V Miletíně byla průtrž mračen.

Snažím se nebrat to jako provokaci a s nadhledem jeho postřeh přecházím. Potěšená, že zatím řve jen jedno dítě, což je padesátiprocentní úspěch, rozšafně otevírám kufr auta.
To, co na mě nestydatě zírá, by s přehledem vystačilo pro dvě polární výpravy:

Kabely s oblečením…………………………….. 5 ks
z toho se špinavým ………………..…...…5 ks
Kabely s jídlem ……………………………...…..3 ks
z toho s alarmujícím datem spotřeby ….. 2 ks
Kabely s botami ………………………………….2 ks
z toho s botami čistými …………………...0 ks
Kabely směsné …………………………………..2 ks
obsahují: mokré ručníky; počůrané či jinak mokře zaprasené Zuzančino oblečení, které nestačilo doschnout; taška s odpadky, které „vyhodíme někde po cestě“; léky; kameny zpod Sněžky; perníkové Miletínské modlitbičky; brašna s foťákem a drobky (asi 6 397 862 ks).

Kromě kabel naše Oktávka pobrala kočár, odráželo a neidentifikovatelný počet mravenců radujících se z drobkového ráje.
Všechny ty věci vybleju z kabel na podlahu a připadám si jako Popelka nad luštěninami. V duchu počítám pračky. S přihlédnutím k Zuzančinému způsobu samoobživy a Máťovo stylu pojídání zmrzliny, kdy se běžná spotřeba 1 ks tričko/osobu/den u našich dětí ztrojnásobí, to odhaduju na 4 pračky.

Když se začíná vrtět šestá pračka, vzdávám se nadějí na dnešní poklidný večer. Určitě se užehlím k smrti. Ráno mě tu děti najdou pod žehlícím prknem zavalenou zmuchlanými tričky se šňůrou od žehličky omotanou kolem krku.

Ale zpátky k těm, kteří za to můžou. Zpátky k dětem. Kam s nimi, když se vybaluje? Jednoduše se nechají osudu zahrady doufaje, že:
1) nespadnou do bazénu a neutopí se
2) nebudou si házet písek z pískoviště do očí
3) neotrhají ve skleníku všechna zelená rajčata a NESEŽEROU JE!
4) nebudou si házet slimáky za triko
5) nevylezou na pumpu a seskokem si nesrazí vaz
6) a neutečou na silnici, protože na zahradě už mají všechno ZAJÍMAVÉ prostě ZAKÁZANÉ.

Takže se společně usnesou, že nejlepší bude zůstat doma a plést se mi pod nohy.
Rezignovaně sundávám Zůze plínu, aby se teda po cestě vyvětrala, naivně ji upozorním na nočník pod postýlkou, kdyby chtěla dělat a-o a Máťu odešlu do pokojíčku, kde snad zatím tu chvíli sám vydrží, šmarjá!

Po pěti minutách zuřivého vybalování se ve dveřích objeví Matěj a neutrálním tónem, jako když se hlásí stanice v metru, mi oznámí: Zuzanka má na nožičce bobek.
Což o to, na nožičce by to ještě tak nevadilo, kdyby tu nožičku nepoužívala jako tiskátko.

Trochu teď odbočím. Máťa má spoustu knížek o dinosaurech. V jedné z nich je na stránce o Tyranosouru Rexovi vyobrazena situace, kdy jeden T-Rex požírá Triceratopse poté, co vykonal potřebu. Tu hromadu výkalů autor knížky množstevně přirovnává ke dvěma kýblům bláta. Při pohledu na hromádku, co vytvořilo to moje malé masožravé zvířátko, mě napadá, že T-Rex byl obyčejný praamatér.

Sleduju stopy od HROMADY blátivého lepivého výtvoru na krémově béžovém koberci. Pravá noha – pravá noha – pravá noha – pravá dlaň – levá dlaň (v tuto chvíli tuším, že Zuzanka má bobek nejen na nožičce). Stopy vedou velkým obloukem okolo nočníku směrem k Máťovo pokojíčku, kde cestička končí změtí šlápot a dlaní na světle žlutém koberci, přímo pod zrcadlem.
Vedle něj sedí má roztomilá zlatovlasá dcera, drží se těma zapatlanýma prackama za hlavu a dělá Bóže, Bóže.
V první chvíli mě napadne, že ji snad zabiju.
V tu druhou zapojím svůj smysl pro černý humor a jdu pro foťák. Momentku v budoucnu vlepím Zuzaně do svatebního alba, aby měla zhruba představu, O ČEM TO JE. Na druhou stranu, možná tu fotku schovám hluboko do šuplíku, nechci ji přece takováto rodičovská tajemství vyzradit dopředu.

Nicméně pár důkazů tu zbude. Náš krémově béžový koberec už navždy bude mít tmavou skvrnu o velikosti padesáti mexických dolarů.

A jak to celé dopadlo? Jako seriál Ordinace v Růžové zahradě. Je to NEKONEČNÉ.
Stále peru a žehlím a uklízím hromady Tyranosauřích bobků. A pokaždé si říkám, že mi ty jejich vylomeniny za to stojí. Že jim to jednou budu vyprávět. A škodolibě dodám: Počkej, ono tě to nemine…
:-)

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se